Stát dotuje penzijko, které lidi na stáří nezajistí.

Stát dotuje penzijko, které lidi na stáří nezajistí. Proč to není chyba jednotlivců, ale systému

Stát každý rok posílá desítky miliard korun do soukromého penzijního systému. Dělá to s dobrým úmyslem – motivovat lidi, aby si na stáří spořili. Problém je, že výsledky tohoto systému často nevedou k reálnému zajištění na důchod. Ne proto, že by lidé spořili málo, ale proto, jak je celý systém nastavený.

Debata o penzijku se často zužuje na otázku, kolik kdo posílá měsíčně. Jenže skutečný problém leží jinde. V konstrukci produktu, v jeho výnosech a v tom, jak stát podporu nastavuje.

Kolik stát do penzijka skutečně posílá

Státní podpora penzijního spoření má tři hlavní podoby:

• přímé státní příspěvky účastníkům

• daňové úlevy pro účastníky

• daňové zvýhodnění příspěvků zaměstnavatelů

Celkově jde dlouhodobě o desítky miliard korun ročně. Jinými slovy – stát si od soukromého penzijního systému hodně slibuje. Očekává, že:

• sníží tlak na státní důchody

• lidé budou mít vlastní rezervy

• stáří nebude znamenat prudký propad životní úrovně

Jenže realita tomu často neodpovídá.

Proč penzijko většinu lidí na stáří nezajistí

Hlavní problém není v tom, že by lidé spořili „málo“. Problém je v kombinaci tří faktorů:

1. Nízké reálné výnosy

Velká část účastníků je stále ve starých transformovaných fondech, kde je sice garantováno nezáporné zhodnocení, ale výnosy dlouhodobě nepokrývají inflaci. Peníze sice nominálně rostou, ale jejich kupní síla klesá.

2. Krátký investiční horizont

Mnoho lidí začne řešit penzijko pozdě. Pět, deset nebo patnáct let spoření nemůže při nízkém výnosu vytvořit kapitál, který by významně pomohl v důchodu.

3. Psychologie „splněno“

Penzijko vytváří falešný pocit bezpečí. Lidé mají pocit, že:

„něco mám, stát mi přispívá, tak je to vyřešené“

Jenže při výběru peněz často zjistí, že:

• naspořená částka je nízká

• renta z penzijka je spíš symbolická

• na životní úroveň v důchodu má jen malý vliv

Problém není v myšlence, ale v nastavení

Myšlenka soukromého spoření na důchod je správná. Problém je, že stát dlouhé roky podporoval i produkty, které objektivně neměly šanci lidi zajistit.

Systém:

• zvýhodňoval bezpečí před výnosem

• nepracoval s inflací

• nevedl lidi k dlouhodobému investičnímu myšlení

Výsledkem je paradoxní situace:
stát masivně dotuje systém, jehož efekt se projeví spíš jako „přilepšení“, ne jako skutečný pilíř důchodu.

Když systém změníme dnes, výsledek uvidíme až za desítky let

Důchodový problém nemá rychlé řešení. Jakákoli změna v penzijním systému se projeví až s velkým časovým zpožděním. Pokud dnes:

• lidi přesuneme do výnosnějších strategií

• nastavíme lepší práci s rizikem

• vysvětlíme rozdíl mezi spořením a investováním

tak se pozitivní efekt projeví za 15–25 let, ne za jedno volební období.

To je důvod, proč jsou reformy nepopulární – ale zároveň nevyhnutelné.

Co by dávalo smysl změnit

Z odborného pohledu by systém potřeboval:

• větší důraz na reálný výnos, ne jen nominální jistotu

• automatické přizpůsobování strategie podle věku

• lepší finanční vzdělávání místo pouhého „přispívání“

• jasné oddělení krátkodobého spoření a dlouhodobého investování na důchod

Bez toho bude stát dál posílat peníze do systému, který sice existuje, ale neplní to, co od něj očekáváme.

Shrnutí bez iluzí

Soukromé penzijko samo o sobě problém stáří nevyřeší. Ne proto, že by lidé byli nezodpovědní, ale proto, že systém dlouho upřednostňoval klid před výsledkem. Pokud má penzijní spoření skutečně pomáhat, musí být postavené na reálném růstu a dlouhém horizontu.

Změníme-li systém dnes, výsledek uvidí až další generace.
Nezměníme-li ho, problém bude jen větší.